Nastražená past

Jak se nechytit do pasti perfekcionismu

Onehdy jsem měl zase jednou takový ten neodbytný pocit, že bych se mohl dozvědět něco jiného. A protože nejsem žádný australopiték, ale moderní homo technologicus, začal jsem brouzdat po internetu.

A jeden z prvních odkazů, které mi strýček Google vyhodil, vypadal opravdu slibně. Titulek hlásal zhruba cosi jako 12 MIKROZVYKŮ, KTERÉ VÁM BĚHEM CHVILKY DOKONALE ZMĚNÍ ŽIVOT. No řekněte, kdo by o podobný návod nestál? Já tedy rozhodně ano!

A tak jsem do seznamu jednotlivých MIKRO zvyků začetl. Po chvíli jsem se začal ošívat. Něco mi tu nesedělo. Ale co? Ten seznam byl nějaký divný. Mimo jiné v něm stálo:

  1. Jezte vědomě a důkladně rozžvýkejte každičké sousto
  2. Vstávejte ještě před svítáním
  3. Meditujte
  4. Každý nápad si okamžitě zapište
  5. Přečtěte alespoň jednu knihu týdně
  6. Vždy dokončete to, co jste začali

Krásné a inspirující, že?

Pokud chcete, můžete teď zavřít oči a nechat se unášet báječnou představou, v jakého to NADČLOVĚKA byste se asi proměnili, kdyby se vám nějakým ZÁZRAKEM povedlo podobný seznam rok dodržovat.

To, co výše uvedený seznam popisuje, totiž nejsou žádné mikrozvyky, ale IDEÁLNÍ STAV, kterého byste možná rádi dosáhli. Slovo mikrozvyk je tam jaksi navíc, zřejmě jen proto, že je teď zrovna v módě. Pokud byste tento seznam vzali vážně a pokusili se jím řídit, velmi pravděpodobně byste to po několika dnech vzdali s pocitem, že jste pořád stejní lemplové a že se vám nic takového nemůže nikdy podařit.

Přesně takhle vypadal kolotoč, ve kterém jsem léta rotoval i já. Točil jsem se jak vrtule v neustálém střídání heroického vzepětí a zoufalého selhání. Výsledkem byla stále se prohlubující deprese, která trvala několik let.

Smutek a zoufalství

Drtivá síla jménem perfekcionismus

S podobnými seznamy a radami je totiž jedna velká potíž:

PŘESNĚ SE TREFUJÍ DO NAŠÍ TOUHY PO DOKONALOSTI.

A právě tato touha nás ničí. Dokonalost je krásná, ale velmi obtížně dosažitelná. Strategie, která nás nutí být od počátku dokonalí, je hloupá a nerealistická.

Když jsem kvůli vážné nemoci musel skončil s judem, úplně se mi rozpadla struktura, která se pozvolna vytvářela dlouhých dvanáct let. Do té doby jsem třikrát týdně chodil na trénink a ve zbylé dny jsem dělal dřepy, kliky, shyby, jezdil na kole, běhal a plaval. Byl jsem ve skvělé kondici a užíval jsem si to.

To všechno bylo najednou pryč. A já stál před otázkou, co dělat dál? Jenže každý nápad, který jsem měl, všechno, co jsem vyzkoušel, ztroskotalo na jediné věci. Všechno jsem srovnával s výkonností, kterou jsem ztratil.

Vůbec jsem si totiž neuvědomoval, že v oblastech, do kterých jsem se nově pouštěl, jsem jako batole nejistě zkoušející první krůčky.

child, mother, hand

Laťka, kterou nelze přeskočit

Později jsem se k tomu mnohokrát vracel v terapii, kdy jsem to probíral se svým terapeutem, který mi jednou řekl:

„Víte, Marku, vy si dáváte laťku tak vysoko, že snad ani nemá smysl skákat.”

A přesně v tom je jádro pudla. Pokud si stanovíte nepřiměřeně vysoký cíl, připravujete si vlastní selhání.

Z gaučáka profesionálním cyklistou

Kdysi o tom hezky vyprávěl jeden z našich profesionálních cyklistů. Mluvil o chlapech před čtyřicítkou, kterým už  trochu roste panděro, válí se doma na gauči a všechno jim leze krkem. A najednou objeví kolo.

Začnou jezdit jak o závod. Určitě je znáte. V angličtině pro mě mají označení “mamil”, tedy “middle-aged man in lycra” (“muž ve středním věku v lycře”). Řítí se proti vám po chodníku ve řvavém trikotu s nekompromisním pohledem v očích a řada z nich je schopna ujet za týden tréninkové dávky, za které by se nemusel stydět žádný profesionál.

“Ale oni si vůbec neuvědomují, že nám trvalo třeba patnáct let, než jsme se na takové dávky dostali,” vyprávěl profík. “A tak jim po roce selže buď morál, nebo v horším případě tělo,” uzavřel.

Upozorňuji tu na ten zvláštní výraz „morál“. Co mě tehdy překvapilo, byla věcnost, s jakou ho použil. Jeho postupné budování pro něj bylo zjevně stejně důležité jako postupné budování tělesné vytrvalosti.

Jak se tedy nezničit?

Všichni tušíme, co bychom mohli dělat lépe. Všichni tušíme, že dřepět celý den na gauči s mobilem v jedné a s dvoulitrovkou koly v druhé ruce  nám moc neprospěje. Všichni víme, že bychom měli lépe jíst a více se hýbat. Všichni víme, že bychom možná měli na chvíli vypnout Netflix a vzít do ruky knihu či učebnici.

Problém není v neznalosti. Problém je ve střídání dvou typických, vzájemně se doplňujících postojů:

  1. Jsem k ničemu
  2. Od zítřka začnu… (doplňte, co chcete, hlavně to musí být něco velkolepého, jako je třeba týdenní půst, běhání pětkrát týdně nebo pravidelná dvouhodinová meditace)

Vykašlete se na to. Tohle vám nepomůže. Ani jedno, ani druhé. Není pravda, že jste k ničemu. A je velmi nepravděpodobné, že zítra se vám nějakým zázrakem už konečně podaří to, v čem jste zatím jen selhávali. A i kdyby náhodou ano, je možné, že to k ničemu dobrému nepovede.

Jeden jumping jack

Olympijský atlet, trenér, kouč a legendární autor Cesty pokojného bojovníka Dan Millman ve své přednášce na TEDx vysvětluje, co by poradil lidem, kteří chtějí začít pravidelně cvičit:

“Až zítra ráno vstanete, udělejte jednoho skákajícího panáka (jumping jack). Jen jednoho. A druhý den zase. Až se vás za měsíc někdo zeptá, jestli pravidelně cvičíte, budete moci odpovědět, že ano.”

Většina lidí teď namítne, že takové cvičení se přece nepočítá a nemůže nic změnit. Vždyť se u něj ani nezadýcháte.

Většina se samozřejmě mýlí. Jeden jumping jack každé ráno představuje obrovskou změnu ve vaší denní rutině. Nic takového jste totiž zatím nedělali a nejste na to zvyklí.

A začít s něčím, na co nejsme zvyklí, není vůbec jednoduché.

Sáhnout si na nos

Zkuste si následující jednoduchoučké cvičení. Zavřete oči a špičkou pravého ukazováčku se dotkněte svého nosu.

Jednoduché, že?

A teď si představte, že bych vás požádal, abyste to zopakovali vždy po obědě po příštích 30 dní.

Už chápete? Kolikrát byste asi zapomněli? Jak dlouho by trvalo, než byste si řekli, že je to nesmysl?

Vytvoření si i toho nejjednoduššího návyku vás totiž může stát poměrně hodně psychických sil.

Pokud se rozhodnete, že začnete dělat něco, co jste dosud nedělali, počítejte s tím, že vás to bude něco stát.

Že tomu budete muset věnovat pozornost, čas a energii.

Že to nebude úplně bez námahy.

Povzbuzení nakonec

Je tu ale jedna dobrá zpráva. Jakmile si zvyknete, jakmile si vytvoříte návyk, všechno se rázem zjednodušší.

Kolik úsilí vás stojí vyčistit si zuby? Jak moc přemýšlíte nad zavazováním tkaniček?

Tyhle věci děláte jen tak mimochodem. Protože jsou nepodstatné? Právě naopak!

Už dávno jste si na ně zvykli, protože jsou tak důležité.

A podobně si můžete zvyknout i na další věci, které se stanou přirozenou součástí vašeho života, a tím jej dokonale promění.

Jen na to nesmíte jít moc zhurta. Nechtějte být hned dokonalí.

ŠPETKA NĚČEHO JE LEPŠÍ NEŽ TUNA NIČEHO!

Diskuze

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *